Jan Koblasa – český sochař, malíř, grafik, scénograf, básník a hudebník | prodej kresby

Jan Koblasa (5. října 1932, Tábor – 3. října 2017, Hamburk) byl český sochař, malíř, grafik, scénograf, básník a hudebník, žijící od roku 1968 v zahraničí. V letech 1969–1998 profesor a poté emeritní profesor sochařství na Muthesius Kunsthochschule v Kielu, kde ovlivnil mladou generaci sochařů. V letech 1952–1958 studoval na pražské AVU u profesorů Laudy, Španiela a Pokorného. Koblasa získával různá ocenění (1956, školní cena za portrét Marie, cena za nejlepší baletní libreto roku). Pozvání ke studiu v Berlíně (prof. Seitz) vedení školy zamítlo. Soustavně se zabýval sochařským portrétem, v soukromí maloval a kreslil, psal poezii, tiskl grafické listy a monotypy.

V roce 1957 založil Jan Koblasa, Karel Nepraš, Bedřich Dlouhý a skladatel Rudolf Komorous uměleckou skupinu Šmidrové. V dubnu uspořádají společnou výstavu na Střeleckém ostrově s četbou básní (Václav Havel, Jiří Paukert, JK), prózy (Milena Tobolová) a provedením hudebních skladeb Rudolfa Komorouse, Jana Klusáka, Rudolfa Daška a Luboše Fišera. 

V červnu 1958 složil přijímací zkoušky na DAMU a stal se studentem scénografie u prof. Tröstera. Vystavuje kresby a portréty v galerii Díla v Teplicích, se Šmidry zakládá dechovku, píše operní libreto Proces dle F. Kafky, ale připravuje se také na ilegální přechod hranic a emigraci. V témže roce získává svůj první pražský ateliér v suterénu Riegerovy vily na Letné, seznámí se s Vladimírem Boudníkem a naváže hluboký přátelský vztah s Mikulášem Medkem. V následujícím roce končí z vlastního rozhodnutí po dvou semestrech studia DAMU.

V roce 1959 Koblasa spolupracuje na Vláčilově filmu Holubice, uspořádá dvě výstavy svých prací ve vlastním ateliéru a na konci roku se Šmidry uspořádá parodickou inscenaci Paličovy dcery ve studentském klubu. Jeho Portrét slečny D získává bronzovou medaili na výstavě Junge Kunst ve Vídni.

Počátkem roku 1960 u Jana Koblasy připravují mladí výtvarníci skupinovou výstavu Konfrontace. Neoficiální výstavy v ateliéru Jiřího Valenty a Aleše Veselého mají pozitivní ohlas mezi přáteli, do Prahy přijíždějí teoretici umění a galeristé ze západní Evropy, Jan Koblasa dostává nabídku vystavovat v Bruselu, ta je ale zdejšími úřady zamítnuta. Na počátku roku 1961 probíhá série zatýkání a výslechů, členové skupiny jsou odposloucháváni, JK přichází o tvůrčí stipendium, všechna pozvání na zahraniční stáže a výstavy úřady zamítají. 
 
Neoficiálně je zastoupen na výstavách ve Washingtonu (Art since 1950) a ve Varšavě (Argumenty 62). Jan Koblasa v Teplicích vytvořil první sochy ve dřevě a připravuje návrh interiéru pro kostel v Jedovnicích.

Roku 1963 dostal spolu s Mikulášem Medkem povolení vystavit v jízdárně Teplického zámku sochy a obrazy. Výstava se stala přelomovou kulturní událostí. Je povolena výstava soch v Litoměřicích a Výstava D v Nové síni, ale její repríza v Ostravě i výstava imaginativního umění na Hluboké zakázány, zabaven pas. JK vyhrál soutěž na reliéfní stěnu pro halu ČSA v Praze. Podílí se jako výtvarník na Vláčilově filmu Markéta Lazarová, režisér Otomar Krejča ho přizval jako tvůrce masek pro inscenaci hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle.

Na počátku roku 1965 získal JK povolení k zahraničním výstavám v Berlíně a Baden Badenu, je zastoupen na výstavách v Mnichově, Lutychu a Aquileji, další výstavy ale byly zamítnuty (Paříž, Mánes), na zásah ÚV KSČ má být anulována soutěž na halu letiště v Ruzyni, byl prodloužen zákaz vývozu jeho soch i cestování do zahraničí. Národní galerie zakoupila sochu Krále, Otomar Krejča pro nově založené Divadlo za branou objednal výpravu pro Maškary z Ostende.

V roce 1966 se Jan Koblasa oženil s Klárou Gočárovou. Několikrát přepracovaná verze modelu pro Ruzyň (Věčný život) je nakonec schválena k realizaci, v síni Čs spisovatele je otevřena jeho první samostatná výstava. Po nečekané návštěvě důstojníka StB v ateliéru získává podmínečně pas a povolení k cestě na svou výstavu do Bochumi, podniká svou první třítýdenní cestu po Evropě. Ze skupinových výstav v zahraničí je ale nadále vyloučen.

V první polovině roku 1967, kdy práci na ruzyňském reliéfu zdržují problémy se sháněním materiálu, zařizuje byt a ateliér. Dokončuje práce pro Jedovnice, zúčastní se sochařského sympozia na Slovensku, kreslí masky pro Krejčovu režii v Burgtheateru, leptá cyklus grafik k Apokalypse, v létě pobývá na Vysočině se Zbyškem Sionem a u Václava Havla na Hrádečku. Na podzim vyjíždí na zahájení své výstavy do Münsteru a potom podniká cestu vlakem po galeriích a památkách v Německu, Švýcarsku, Itálii a Rakousku. Artcentrum nadále odmítá vývoz jeho obrazu do Vídně.

V roce 1968 začal prací na reliéfech pro halu ČSA v Rabatu, dokončováním interiéru kostela v Kotvrdovicích, zakázkou na Čs misi při OSN v Ženevě a plány na stavbu vlastního domu. V květnu odjíždí do Německa na pracovní pobyt a tvoří sochy pro autorskou výstavu v Kielu v rámci Kielerwoche a pro následující výstavu v Hamburku. Odtud podniká prázdninový výlet do Itálie, kde jej zastihne zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Návrat do Prahy odkládá na neurčito a snaží se nalézt možnosti práce v Itálii.

Nejprve tiskne cyklus grafik „Jonáš a velryba“v galerii a nakladatelství Il Bisonte (Florencie), později si pronajímá dílnu v Miláně a tvoří sochy pro slíbené výstavy v Miláně, Janově a Legnanu.

Počátkem roku 1969 žije s manželkou v provizorním bytě v Miláně, kreslí kompletní výpravu pro představení Lorenzaccio v Divadle za branou (200 kostýmů a masek) a zkoumá možnosti emigrace do USA nebo Kanady. Kromě Itálie vystavuje v Německu (Celle, Hannover), podniká cesty do Paříže, odtud do Ženevy aby realizoval zadání v Čs misi při OSN. Úřad velvyslance se chová nepřátelsky, zároveň vyprší platnost víz a není možné odjet. V červenci 1969 nakonec dostává víza z Německa a během příprav na emigraci do USA přichází nabídka založit sochařskou školu na Muthesius Kunsthochschule v Kielu, kde působil do roku 1998.

Po přestěhování manželů Koblasových do Kielu Československo v říjnu zavřelo hranice, odmítlo prodloužení víz a pohrozilo trestním stíháním. Počátky působení Jana Koblasy na Muthesius Hochschule v Kielu provázely problémy se získáním politického azylu a se studenty, kteří ještě prožívali ohlasy levicové revolty z roku 1968 a hnutí hippies. V roce 1969 založil Koblasa svůj sochařský ateliér a začal přednášet pro studenty architektury, následujícího roku byl jmenován řádným docentem a vystavoval v několika zemích.

Roku 1971 podnikl cestu do USA. V Československu byl odsouzen na devět let vězení za nedovolené opuštění republiky, jeho díla byla ukryta do depozitářů a zčásti zabavena. Vystavoval své kresby v Benátkách, francouzském kantonu Vence, Brescii a obdržel cenu na bienále grafiky v Lublani. V roce 1972 byl jmenován profesorem a po získání azylového pasu se rozhodl trvale usadit v Německu. Koupil dům v Tökendorfu, podnikal časté cesty po Evropě a získal první významné veřejné zakázky. Jeho privátní tvorba se ještě vyrovnávala s traumaty emigrace (Ecce homo, Zeď nářků).

I v následujících letech se obtížně vyrovnával s levicovými náladami mezi studenty, zatímco sám prožíval deprese a děsivé emigrantské sny a snažil se udržet kontakt s přáteli, kteří byli rovněž v zahraničí (Věra Linhartová, Jiří Valenta, Jan Kotík, Ivan Nosek, František Mertl, Milan Stuchlík, Ladislav Holý, Antonín Málek, Arsén Pohribný, Petr Spielmann). Roku 1974 byl ve škole navržen do funkce děkana, ale dal přednost výuce a vlastní tvorbě. Se studenty podnikal cesty do Berlína, Řecka či Paříže; pořádal pro ně sochařská sympozia v Anröchte a založil s nimi galerii Lornsenstraße v Kielu.

Jeho rodinná krize skončila roku 1977 rozvodem. Poté si Koblasa si vyřídil na tři roky profesorskou dovolenou. V Evropě nenacházel klid a soustředění, proto v následujícím roce odletěl do New Yorku, kde ho zastihla zpráva o smrti otce. V první polovině roku 1979 připravil představení dramatu Alfreda de Musseta Lorenzaccio pro divadelní festival v Avignonu (režie Otomar Krejča) a později ještě inscenaci Čechovových Tří sester. Znovu cestoval do USA, neúspěšně se pokusil prodloužit si volno ze školy. Od roku 1980 ho trápily zdravotní problémy, vnitřní neklid, osamělost i nemožnost získat německé občanství.

V následujícím roce koupil dům s dílnou v Hamburku a roku 1982 se tam přestěhoval. V soutěžích získával významné veřejné zakázky na sochy v několika městech v Německu (Dietrichsdorf, 1982, Lübeck 1983, Flensburg, soudní budova Norderstedt 1984, Elmshorn 1985, Kiel 1986, 1988, 1989, Neumünster, Swisttal, 1989) a na sochu svatého Jana Nepomuka Neumanna v národní kapli ve Washingtonu.

V 80. letech často cestoval, v létě pracoval na sochařských sympoziích (Brøby ve Švédsku), v Carraře nebo se studenty v Anröchte. Roku 1984 byl jmenován vedoucím katedry umění v Kielu. Zúčastnil se výstavy exilových výtvarníků v Berlíně (1986) a výstavy ke 20. výročí okupace Československa (Brusel, 1987).

Jeho trest vězení v Československu, po amnestiích snížený na 2,5 roku mu v roce 1988 stále brání získání německého občanství.[zdroj?] Počátkem roku 1989 se Koblasa zúčastnil sochařského sympozia v Izraeli a se studenty podnikl zájezd po egyptských památkách. Ve svém dosavadním hamburském ateliéru již neměl dostatek místa a koncem roku se přestěhoval do bývalé malé továrny na měřicí přístroje v sousedství.

Během sametové revoluce v Československu se Koblasa pokusil získat vízum k cestě do Prahy, ale ještě v prosinci 1989 mu bylo sděleno, že jeho trest dosud nebyl amnestován. Nakonec se mohl do vlasti vrátit až v červnu 1990. Zemřel dva dny před svými 85. narozeninami 3. října 2017 v Hamburku. Na jeho počest bylo uspořádáno 20. října téhož roku rekviem v kostele St. Antonius na ulici Lattenkamp v Hamburku.

V 90. letech se Jan Koblasa pravidelně zúčastňoval sochařských sympozií v Čechách (Hořice, vystavoval své sochy jako Velká oběť, 1990, Deštné v Orlických horách, Konec totality, 1993, České Budějovice 1996, Klášter Hradiště nad Jizerou 1999), ale s trvalým návratem už nepočítal. Své německé studenty seznamoval s českým barokem. Jeho nabídka vyučovat na AVU v Praze byla odmítnuta (1990) a teprve v roce 2002, po smrti profesora Karla Nepraše, převzal na dobu tří let jeho ateliér.

Jeho první výstava soch v Praze po více než dvacetileté odmlce se konala roku 1991 v Letohrádku královny Anny (Belvederu) pod záštitou prezidenta Václava Havla. Ještě téhož roku byla přenesena v rámci společného projektu Praha - Hamburk do Německa. Roku 1992 poznal v Německu ruskou malířku Soniu Jakuschewu, která s ním začala spolupracovat na některých projektech a následujícího roku se za něj v Dánsku provdala. Při společné dovolené na Ibize roku 1995 přijali nabídku zřídit zde druhý ateliér, kde pak vznikla řada obrazů a menších soch.

Roku 1995 pobýval Jan Koblasa jako čestný host německé Akademie v jejím středisku Villa Massimo v Římě. V roce 1998 Jan Koblasa ukončil pedagogickou činnost v Kielu. Nadále vytvářel monumentální sochy během pobytů v zahraničí - v Asuánu (2000), venezuelské Méridě (2002), Anröchte (2002, 2005), ve Schleswicku (2005). U příležitosti tisíciletého výročí biskupství v Bamberku vytvořil z kamene Pět úzkých bran života ve Forchheimu.

V Čechách v roce 2000 navrhl spolu se Soniou Jakuschewou interiér kaple v Bílce (architekt Ivan Nosek) a následně (2002) realizoval mezinárodní sochařský projekt Cesta přátelství (pod záštitou prezidenta Havla): čtrnáct monumentálních kamenných soch. Zúčastnil se sympozia Cesta mramoru (Dobřichovice 2003) a v letech 2004-2010 navrhl pomník a celkovou koncepci parku Gustava Mahlera v Jihlavě.

V roce 2007 byla k jeho 75. narozeninám uspořádána retrospektivní výstava „Dialogy s hmotou“ v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě a Oblastní galerii v Liberci. Po roce 2010 opustil dům a ateliér na Ibize. Byl nucen podstoupit operaci kloubu. Dokončil dřevěné barevné sochy v Německu a pracoval na portrétu Rainera Marii Rilkeho.

Roku 2012 byla pod záštitou prezidenta Václava Klause otevřena velká retrospektivní výstava k 80. narozeninám Jana Koblasy v Jízdárně Pražského hradu a výstava jeho prací ze 60. let (Falešní proroci) v Novém muzeu (Neues Museum) v Norimberku. Další retrospektiva se uskutečnila v Jízdárně Pražského hradu roku 2014 ke Koblasovým 80. narozeninám.

Koblasova socha "Vzkříšení" byla u příležitosti výročí Sametové revoluce roku 2013 instalována v katedrále Sv. Víta.

Dílo:
Jan Koblasa je zakladatelskou osobností českého poválečného umění. Zvládl mistrně nejrůznější sochařské techniky a vyznačuje se mimořádnou citlivostí k povaze použitého sochařského materiálu. Jeho trvalý dialog s hmotou, filosofické vnímání světa a nelehké osobní osudy vedly k vytvoření děl s hlubokým myšlenkovým obsahem. V kontextu doby, v níž české moderní umění bylo zasaženo sérií dramatických dějinných zvratů a zároveň konfrontováno s odlišnými výtvarnými tendencemi západního světa, je cenné zejména jeho literární svědectví o subjektivních pocitech umělce i době samotné.

Zdroj: Wikipedie