Stanislav Sucharda – český sochař a medailér | Prodej grafiky

Stanislav Sucharda (12. listopadu 1866, Nová Paka – 5. května 1916, Praha) začal studovat sochařství u Josefa Maudera na Uměleckoprůmyslové škole v roce 1884 a po krátkém pobytu na Vídeňské akademii přešel do Prahy, kde roku 1892 absolvoval jako žák J. V. Myslbeka na Uměleckoprůmyslové škole (1886–1892). Na škole poté zůstal jako Myslbekův asistent a pomocný učitel modelování.

Dekretem c. a k. ministerstva kultu a vyučování byl 28. února 1899 jmenován řádným profesorem. V letech 1894–1915 působil jako profesor sochařství Umělecko-průmyslové školy v Praze. Podnikl zahraniční studijní cesty po celé Evropě. Počátkem 1. světové války společně s bratrem Vojtou narukovali jako vojáci na východní frontu. Na následky válečného zranění zemřel po návratu do Čech předčasnou smrtí roku 1916.

Byl členem SVU Mánes od roku 1896 a členem České akademie věd a umění (1901). V letech 1900–1904, 1906, 1909 a 1911 byl předsedou SVU Mánes. Rané dílo Stanislava Suchardy v období 90. let bylo ovlivněno převládajícím silným patriotickým cítěním i Myslbekovým realismem. Zájem o selský lid a rodinná a intimní povaha reliéfní kompozice Ukolébavka (1892) mu získala popularitu a také Reichelovu cenu vídeňského Künstlerhausu. V dalších reliéfech a plaketách se uplatňuje symbolistní a secesní stylizace.

Francouzské vlivy, inspirované zejména Augustem Rodinem po jeho výstavě v Praze (1902), se projevily potřebou integrovat všechny moderní směry v sochařství a rozvinutím Suchardova vlastního lyrického cítění v secesním stylu a v ideovém souznění se svými vrstevníky a přáteli, jimiž byli malíři František Bílek a Jan Preisler, sochař Josef Mařatka a architekt Jan Kotěra. Dokladem spolupráce s Kotěrou jsou Suchardovy figurální dekorace u vchodu do Národního domu v Prostějově nebo na průčelí muzea v Hradci Králové. Sucharda byl již svými současníky velmi ceněn, nejen jako sochař monumentální plastiky. Jeho vrcholným dílem je pomník Františka Palackého v Praze, který době svého vzniku symbolizoval úspěšnou emancipaci českého národa a jeho cestu k vlastní státnosti. V roce 1901, kdy spolu s architektem Aloisem Dryákem získali v soutěži 1. cenu, obdržel Sucharda také Řád Františka Josefa.

Věnoval se také komorním formátům – plaketám, dekorativním reliéfům tepaným z mědi či odlévaným z litiny, medailím a odznakům v nízkém reliéfu. Obdržel řadu mezinárodních ocenění (1904 – stříbrná a zlatá medaile na světové výstavě v St. Louis, první cena v soutěži na prémii Rakouské společnosti pro podporu medailérského umění a drobné plastiky (medaile Jaro), třetí cena v soutěži vídeňského uměleckoprůmyslového muzea, malá zlatá medaile na umělecké výstavě v mnichovském Glasplastu, 1910 – zlatá medaile na mezinárodní výstavě medailérského umění v Bruselu, 1913 – zlatá medaile na mezinárodní výstavě medailérského umění v Gentu). Roku 1915 se Sucharda stal prvním profesorem medailérské školy na pražské Akademii.

K jeho spolupracovníkům patřil Jože Plečnik, na jehož podnět vytvořil plakety a reliéfy zdobené českými polodrahokamy, většinou používané hradní kanceláří jako čestné dary. Suchardu inspiroval také k realizaci pomníkových kompozic, jako První Pražané, Nanebevzetí Husa, Žižka. Stanislav Sucharda je autorem množství podobizen významných osobností, příbuzných, přátel i prací na zakázku. Vrchol jeho portrétního umění představují ženské hlavy z let 1910–1916. Kolem roku 1910 se Sucharda seznámil s Vlastou Zindlovou, která se stala jeho přítelkyní a jejíž tvář je zachycena na mnoha kresbách, reliéfech i plastikách.