1. Úvod
2. Autorský jmenný rejstřík
3. Čapek Josef (1887–1945)

Josef Čapek (23. března 1887, Hronov – duben 1945, Bergen-Belsen) se narodil v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Měl starší sestru Helenu (1886–1961) a mladšího bratra Karla Čapka (1890–1938), významného českého spisovatele. Od roku 1904 žil natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole.

Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole odjel v roce 1910 do Paříže, kam za ním přijel i bratr Karel. Zde Josef Čapek navštěvoval Colarossiho akademii. Spolu s Karlem Čapkem v Paříži rozepsali první verzi dramatu Loupežník. Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Po návratu z Paříže se Josef Čapek stal redaktorem Uměleckého měsíčníku, časopisu Volné směry, Národních listů a v letech 1918–1920 redigoval časopis Nebojsa. V roce 1921 spolu s bratrem Karlem Národní listy opustil a stal se na 18 let (až do svého zatčení v roce 1939) redaktorem a výtvarným kritikem Lidových novin. Působil i jako karikaturista a přispíval do mnoha dalších deníků a časopisů.

Po dílech inspirovaných fauvismem z roku 1911 začal od roku 1912 s kubistickými pokusy. Jeho vrcholným dílem roku 1913 je Ženský akt, ve kterém se tělo ženy proměňuje ve strunný nástroj; obraz spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění. V roce 1917 objevuje nové tematické okruhy – námořníky a nevěstky.

V roce 1920 vystavoval své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Maloval často žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu. Od roku 1931 vytvářel Josef Čapek obrazy s tématem honitby a myslivců. V roce 1933 namaloval J. Čapek obraz Mrak, kterým otevřel nové téma cesty a poutníků. Tento obraz lze také interpretovat jako předzvěst budoucího vývoje světa.

V letech 1933–1937 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách. Kolem roku 1928 se Josef Čapek inspiroval především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alenka dorůstala do školních let. Zejména pro ni napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce a vytvořil kresby pro další knihy.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci reagoval Josef Čapek, stejně jako jiní umělci, na změněnou politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu. Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly Oheň (1938–1939) a Touha (1939). Čapek tak s bolestným smutkem protestoval proti Mnichovské dohodě. Názvy obou cyklů vznikly až po válce (v roce 1945) u příležitosti výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. Ze zamýšleného třetího cyklu, který měl oslavovat vítězství nad nacismem, se dochoval jen náčrt tužkou – motiv kohouta, vítajícího nový den.

1. září 1939 byl v Želivě u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl spolu s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny členů SS. Tato činnost byla přidělena i dalším malířům, např. Emilu Fillovi. 26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii. V prosinci 1942 vytvořil svou první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a také kreslil drobné črty tužkou. V následujícím roce v psaní poezie pokračoval, jeho básně kolovaly mezi spoluvězni v opisech. 

25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde následně vypukla tyfová epidemie. Jeho tělo nedokázalo skvrnitý tyfus porazit. Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna 1945 naživu. Podle všech náznaků však zemřel krátce před osvobozením tábora. Během června 1945 doprovázel Rudolf Margolius Jarmilu Čapkovou do Bergen-Belsenu hledat bezvýsledně Josefa Čapka. Datum jeho smrti ani jeho skutečný hrob neznáme, jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze. Vzhledem k tomu, že se tělesné pozůstatky Josefa Čapka nikdy nenašly, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. dubna 1947. Jeho básně z koncentračního tábora, poslední část jeho díla, se naštěstí díky několika spoluvězňům dochovaly.

Josef Čapek byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, která vznikla v roce 1911 (členy Skupiny byli např. Václav Beneš, Emil Filla nebo Otakar Kubín). Na konci roku 1912 bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. V roce 1921 Josef Čapek přešel do skupiny Tvrdošíjní (dalšími členy byli např. Rudolf Kremlička, Václav Špála a Jan Zrzavý).

Jeho svébytný rukopis mají i mnohé ilustrace, knižní obálky nebo scénické divadelní návrhy. Virtuozně pak dětem vyprávěl o pejskovi a kočičce. Šíře záběru Josefa Čapka výtvarníka i spisovatele byla úctyhodná. Část literárního díla vytvářel zpočátku společně s bratrem Karlem. Josef byl introvert, ve vrcholných pracích zaměřený na hloubku lidského nitra.