Josef Mánes – prodej, kresba, Marginálie s písmenem P

Významný český malíř, ilustrátor, grafik

Josef Mánes (12. května 1820, Staré Město, Praha – 9. prosince 1871, Nové Město, Praha) od svých patnácti let studoval na pražské umělecké Akademii u profesora Františka Tkadlíka. V roce 1844, nespokojen s akademickým charakterem výuky podle sádrových modelů odešel studovat na akademii do Mnichova, kde pobýval tři roky bez jakéhokoliv hmotného zajištění z domova. Později podnikl i několik studijních cest, mj. do Drážďan, Polska, či Slezska. 

Jeho osobní život se poněkud zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze. Tehdy ve svých dvaceti sedmi letech navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. V roce 1850 Františka otěhotněla, ale pod silným nátlakem rodiny se Františky musel vzdát. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova sestra Amálie, která oba své bratry existenčně zajišťovala. Ta také těhotnou Františku propustila ze svých služeb. Dceru Josefinu, která se v roce 1850 narodila, poté vychovávala sama.

Mánesova tvorba vychází z romantismu, byla inspirována studiem portrétní malby mnichovské, rodným prostředím Starého Města pražského a životem venkovského lidu na Hané, který pro něj představoval ideál čistoty a lidství. Josef Mánes je považován za mistra české malby a krajinářství v období romantismu a realismu.

Pro výzdobu Žofína k oslavám stého výročí narození Friedricha Schillera roku 1859 vytvořil rozměrná tonda s alegoriemi: Poesie a Historie, Lyrická Poesie, které jsou ve sbírce Národní galerie), v nichž poprvé použil neutrální zlaté pozadí. Stejné pozadí později užil i pro kalendářní desku z roku 1865 na Staroměstském orloji, která zobrazuje alegorii 12 měsíců v roce v námětech zemědělských prací. Navrhl také hrot žerdi praporu tělocvičné jednoty Sokol. V době vrcholícího národního obrození navrhl reliéfy pro vchodová vrata kostela v Karlíně.

Po celé tvůrčí období se zabýval portréty. Jeho podobizny přátel i osobností z pražského kulturního a společenského prostředí vynikají psychologickou hloubkou, citem a barevnou kultivovaností. Zejména ženské portréty svým silným citovým zaujetím překonávají význam pouhé zakázkové práce. Nejznámějším Mánesovým dílem je Josefina (1855) – smyslný portrét dívky s odhalenými ňadry, který až do Mánesovy smrti nikdy neopustil jeho ateliér. Kolem obrazu, v novinách označovaného jako "česká Gioconda", se spekulovalo o jeho ženské předloze, ale podle typologie tváře, která se v Mánesově díle opakuje, jde spíše o idealizovaný ženský portrét.