1. Úvod
2. Autorský jmenný rejstřík
3. Kučerová Alena (nar. 1935)

Alena Kučerová (nar. 28. dubna 1935, Praha) studovala nejprve na Vyšší škole bytového průmyslu a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Antonína Strnadela (1954–1959). Studium po politických prověrkách předčasně, ale řádně ukončila. Ještě během studií se seznámila se sklářským výtvarníkem a pozdějším manželem Vladimírem Kopeckým.

V roce 1961 ji přivedla do skupiny UB 12 její blízká přítelkyně Adriena Šimotová. V roce 1963 Alena Kučerová poprvé zapojila do svých grafik nový technický prvek – perforovaný bod. Pracovala s ním různě – nejdříve samostatné perforované body kombinuje se suchými jehlami, později spojuje do čar a linií, jindy z nich vytváří geometrický rastr. Nová technika si vymínila i změnu matric. Drahé zinkové plechy nahradila levným konzervovým plechem z pocínovaného železa, který umožňuje dosáhnout plastičnosti reliéfu. Od roku 1965 také poprvé vedle svých grafik vystavovala jako svébytná umělecká díla i použité matrice.

V grafických listech z druhé poloviny 60. let se zaměřila na zobrazování člověka ve zcela běžných až banálních životních situacích. Část grafik věnovala tématu moře, vzpomínkám na pláže, černomořské pobřeží a dynamiku vln. Celá 70. a 80. léta se k těmto tématům příležitostně vracela. V roce 1967 se podílela na výzdobě československého pavilonu pro Expo v Montrealu, pro který navrhla skleněnou vitráž. V době, kdy byl normalizační tlak nejsilnější, ztratila Kučerová jakoukoli možnost vystavovat.

V 80. letech Alena Kučerová nahrazuje figuraci tématem krajiny. Měla ateliér v pražské Řásnovce, ale po restituci domu musela roku 1996 ateliér opustit. Při nešetrném vystěhování dělníci zničili její tiskařský lis, který byl pro ni nenahraditelný. Natrvalo odešla z Prahy do domku po prarodičích a žije v naprostém soukromí na venkově. Zásadní životní změna se zákonitě odrazila také v charakteru její tvorby. Pracuje na rozsáhlém souboru závěsných asambláží, v nichž podobně využívá nejchudší materiál, který nalézá ve svém okolí. Namísto dírkovaných otvorů zde pracuje s body vytvořenými zatlučenými hřebíčky, pracuje s proutky, prkny a starými kartony, a vrací se i k výrazné barevnosti.

Ačkoliv v Československu v době normalizace nesměla oficiálně vystavovat, mohla obesílat alespoň některé zahraniční přehlídky, kde také získala řadu ocenění.

Ceny:

• 1965 Biennale des Jeunes Paříž, mention d'honneur
• 1967 Cena Svazu československých spisovatelů
• 1967 Premio internazionale Biella per l´incisione
• 1968 Cena mezinárodního bienále mladých, Bratislava
• 1997 Cena Vladimíra Boudníka, Nadace Inter-Kontakt-Grafik

Členství v uměleckých spolcích:

• 1962–1965 UB 12
• 1992 Umělecká beseda