Hana Purkrábková – prodej, plastiky, sochy, Podepřenec

Česká keramička a sochařka 

Hana Purkrábková (19. srpna 1936 – 14. ledna 2019) studovala v letech 1951–1955 na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Odtud byla přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru profesora Jana Kavana, kde se seznámila s Karlem Pauzerem. Po absolvování školy v roce 1961 byla zaměstnána v keramické dílně Ústředí uměleckých řemesel ve Štěchovicích a až do roku 1969 zde realizovala i svou volnou tvorbu. V letech 1962–1969 se zúčastnila několika výstav mladých výtvarníků v Praze, Mezinárodního keramického symposia ve Špálově galerii, výstavy v Amsterdamu a důležité výstavy Nová figurace v Mánesu.

Od roku 1969 se zabývala pouze volnou tvorbou v ateliéru, který vybudovali společně s Karlem Pauzerem v Brunšově. V období normalizace vystavovala převážně keramiku a ojediněle sochy na společných výstavách, její první autorská výstava (společně s V. Boudníkovou) se konala roce 1977 v Týně nad Vltavou, autorská výstava s Karlem Pauzerem se uskutečnila až v roce 1988 (Atrium Praha). Zúčastnila se neoficiálních výstav v 80. letech a podílela se na sborníku „Šedá cihla“, vydaném Jazzovou sekcí roku 1985. V roce 1986 obdržela zlatou medaili na Mezinárodní výstavě keramiky v Gualdo Tadino v Itálii. Od roku 1991 byla členkou obnovené Umělecké besedy. Žila a pracovala v Brunšově.

Svá díla vytváří téměř výhradně v keramické a šamotové hlíně a ponechává jim barvu materiálu a režný povrch nebo je dotváří patinou a jemnou polychromií. Jejím celoživotním tématem je figura, psychologie lidských výrazů a situací. Na počátku, kdy paralelně s užitkovou keramikou točenou na hrnčířském kruhu tvořila komorní plastiky, navázala volně modelací, barevností i civilní věcností na odkaz předchozí generace sochařů, výrazem, stylizací i pojetím již ale spoluvytvářela estetiku nové figurace.

Autorka nezobrazuje tváře, ale lidské typy, nezajímají ji konkrétní rysy, ale zobecňující podobenství lidské malosti, nedokonalosti a drobných neřestí. Přistihuje člověka v banálních či trapných situacích, někdy se soucitem a porozuměním (skupina sedících paní), jindy s ironií a nadsázkou (jedlíci, lenivci a snivci).