1. Úvod
2. Autorský jmenný rejstřík
3. Grygar Milan (nar. 1926)

Milan Grygar (nar. 24. října 1926, Zvolen) studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně (1942–1943) a dále pak Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1945–1950). Začínal u profesora Josefa Nováka a poté přestoupil do ateliéru monumentální malby Emila Filly. Fillovo přemýšlení o vnímání prostoru ve výtvarném umění hrálo v Grygarově tvorbě zásadní roli. VŠUP mu přinesla také osudové setkání s jeho budoucí manželkou, ilustrátorkou a umělkyní Květou Pacovskou.

K soustředěné práci se umělec dostal až v roce 1958, kdy získal svůj vůbec první malířský ateliér v pražských Dejvicích. Začal tvořit velmi intenzivně. Forma jeho obrazů se postupně abstrahovala, barevné plochy na černém podkladě uspořádané do modernistických kompozic byly čím dál více geometrické. V roce 1963 vytvořil Černý obraz, který s odstupem několika desetiletí působí jako symbolické uzavření jeho rané umělecké fáze. 

Když Milan Grygar vyčerpal možnosti malby, upnul se ke kresbě, kterou toužil propojit se zvukem, a dát jí tak prostorový a časový rozměr. Při tvorbě jedné z kreseb umělec zbystřil ve chvíli, kdy se bambusové dřívko zadrhlo o papír. Rušivý zvuk jej zaujal natolik, že hned následující den přinesl do ateliéru magnetofon a začal průběh své kresby nahrávat. První „Akustická kresba“ byla na světě. Od tohoto okamžiku vstoupil do umělcovy tvorby zvuk jako maximální téma. Přestože akustická kresba funguje jako samostatné výtvarné dílo, v porovnání s kresbami, u kterých je k dispozici i zvukový záznam, je zážitek intenzivnější. 

V roce 1965 vytvořil první ze svých akustických kreseb, ve kterých propojil realizaci díla s fenoménem prostorovosti zvuku. Svůj originální koncept vztahu obrazu a zvuku Grygar rozvíjí v následujících desetiletích v různých, často velmi rozdílných vztahových analogiích. Variace akustických kreseb v průběhu několika následujících let vygradovaly do podoby živých akcí, kdy autor vyloučil subjekt z procesu kresby a využíval k jejich realizaci mechanických předmětů a hraček. V další fázi se posunul k hranici performance, kdy poslepu rozehrál prsty namočenými v tuši papírovou oponu zavěšenou ke stropu a za zvuku jemného bubnování vytvořil Hmatovou kresbu (1969).

Propojením vizuálního a akustického umění vzbudil Grygar pozornost umělců z hudebního prostředí, kteří v jeho tvorbě spatřili analogii se soudobým trendem grafických partitur. Grafické (vizuální) partitury vytvářel v četných sériích až do 80. let a některé z nich se dočkaly dokonce své hudební realizace. Poprvé v roce 1970 skladatel Erhard Karkoschka se svým orchestrem zahrál Architektonickou partituru ve Stuttgartu. Koncert byl tehdy do Čech přenášen rozhlasem. Dále bylo uvedeno koncertní provedení partitur v Pekingu u příležitosti otevření Grygarovy výstavy v Today Art Museu.

V 80. letech se Milan Grygar po více než dvacetileté pauze vrátil k malbě a barvě. Začíná minimalisticky, s Černými obrazy, kterými procházejí dokonale rovné barevné linie. Barevné přechody linií jsou až chirurgicky přesné. Vznikla tak série tzv. Antifon, v níž tóny zvuků nahradily tóny barev, kterým jsou Antifony zcela oddány. 

V letech 1961–1989 Grygar mimo to vytvořil sto sedmdesát pět filmových plakátů. Od roku 1991 je členem S. V. U. Mánes a výtvarné skupiny „Jiná geometrie“.