van Tuerenhout, Jef – Žena s květinami, velkoformátová barevná litografie, číslováno 40/300, ca 1970

• Autor: van Tuerenhout, Jef (1926–2006)
• Technika: barevná litografie
• Rozměr tiskové plochy: 67,7 cm × 47,8 cm
• Celkový rozměr v rámu: 93,2 cm × 73 cm
• Signatura: tužkou vpravo dole
• Datace: ca 1970
• Stav: výborný, paspartováno a rámováno

Popis: 
Jef van Tuerenhout – „Vrouw met bloemen“, Žena s květinami. Velkoformátová barevná litografie, číslováno 40/300, ca 1970. Signováno tužkou vpravo dole. Celkový rozměr v rámu: 93,2 cm × 73 cm.

Jef van Tuerenhout (narozený v Mechelenu 23. května 1926, zemřel ve Wenduine 4. března 2006), byl belgický malíř, sochař, keramik, rytec a návrhář šperků. Během své kariéry se jeho styl vyvíjel od hořkého mizerismu k vlámskému expresionismu a neoexpresionismu. Tento vývoj nakonec vedl k mírně erotickému, smyslnému stylu na hranici surrealismu a magického realismu. Někdy je také nazýván posledním belgickým surrealistou.

Během druhé světové války studoval malířství a sochařství na Akademii sv. Lukáše v Bruselu. Akademie sv. Lukáše mu udělila čestné ocenění. Jako mladý umělec se dokázal rychle vymanit ze sevření vlámského expresionismu. Abstrakce ho nelákala, tento styl považoval za regionální a omezoval ho na předchozí období. Volí figurativní malbu a vytváří si svůj vlastní rozpoznatelný styl a obraznost.

V roce 1949 se již účastnil skupinové výstavy „Současné umění v Belgii“ spolu s několika dalšími malíři, kteří také hledali inovativní, moderní a současné umění. Mezi ně patřili Pol Mara, Paul van Hoeydonck, Jan Cox a Gaston Bertrand. Spolu s Janem Vaertenem, Rudolfem Meerbergenem a Janem Coxem pracoval v časopise (Tijd en mens) „Čas a lidé“ (1949–1955), který vedl Jan Walravens (1920–1965) jako teoretik „de tijd“ (Čas) a „Mens-generatie“ (Lidstvo-generace).

Již v roce 1950 měl svou první samostatnou výstavu v Mechelenu a v roce 1951 představil několik děl na výstavě pořádané „Časem a člověkem“ (Tijd en Mens).
V roce 1955 se zúčastnil skupinové výstavy „Ensor, Permeke, Spilliaert a současná malba“ v Ostende. Od té chvíle následovaly výstavy jedna za druhou, a to jak doma, tak v zahraničí. V roce 1957 zakoupila dva obrazy sbírka Quaker Storage Co. z Filadelfie (USA). Lepty a sochy poprvé vystavoval na výstavě v Bruselu v roce 1966. Jeho první litografie byla vydána v roce 1969.

V roce 1966 se jeho styl definitivně vyvinul a opustil expresionistický styl.
Vytvořil nový, pečlivě detailní svět s okouzlující, ale dominantní ženou jako múzou. Nyní se téměř výhradně soustředil na ztvárnění mystického v ženě, ztvárněné exotickou, sofistikovanou a komplexní barvou, zalitou světlem a tmou, ve smyslném, magicky realistickém stylu. Stejně jako Paul Delvaux a Félix Labisse si pomalu vytvářel svůj vlastní ženský archetyp, který se v jeho díle opakovaně vracel: důstojná, nepřístupná, neodolatelná, záhadná, fascinující, přitažlivá, sofistikovaná a smyslná. Od té doby se vše v rámci tohoto smyslného majáku vyvíjelo stále perfekcionističtěji a s jemným smyslem pro barevnou harmonii.

Své částečně nahé ženské postavy zobrazuje většinou natažené vědomým způsobem se štíhlýma, protáhlýma rukama. Sám to nazývá „vertikalismem“. Často také nosí železnou trubku jakoby bez náhrdelníku kolem krku a majestátní klobouky. Tyto prvky také přispívají k vertikálním liniím postavy.