Václav Špála (1885–1946)

Václav Špála (24. srpna 1885, Žlunice – 13. května 1946, Praha) studoval školu uměleckého zámečnictví v Hradci Králové, v soukromé škole Ferdinanda Engelmüllera, poté absolvoval kurz ornamentální kresby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Emanuela Krescence Lišky a v letech 1903–1909 pokračoval ve studiu na AVU u profesorů Vlaha Bukovace a Franze Thiele.

V letech 1909–1911 byl členem SVU Mánes. Roku 1911 se stal spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, od roku 1918 byl členem skupiny Tvrdošíjní a od roku 1925 byl dopisujícím členem vídeňského Hagenbundu. V letech 1921–1946 byl znovu členem SVU Mánes. Jako teoretik a publicista přispíval svými články do mnoha českých uměleckých časopisů a novin. 
V roce 1945 byl jmenován Národním umělcem.

Václav Špála se v počátcích své tvorby nechal ovlivňovat především zahraničními umělci. Pod dojmem Munchovy výstavy v roce 1905 vznikla Skica venkovského děvčete (1907), obraz Baruše je inspirován Cézannem, Kvetoucí jabloň pak van Goghem. Následující léta bychom mohli označit za hledání osobitého stylu tvorby, v kresbách tuší si osvojoval umění fauvismu. V roce 1911 v obraze Idyla (Dvě dívky při koupeli) poprvé použil typickou kombinaci dvou barev: navzájem se vyvažující teplé červené a studené modré, která se v jeho tvorbě objevuje až do roku 1923. Motiv lze hledat v jeho vzpomínkách z dětství, kdy ženy na venkově nosily červené spodničky a modré blůzy. V témže roce se v Paříži setkal s kubismem a jeho další tvorba byla tímto stylem silně ovlivněna. 

Více o autorovi a detail nabízených děl v Antikvariátu >